Bunkr 1992

Nahrávka z pražského klubu Bunkr (28. 12. 1992) se její neobvyklou „alternativní sestavou“ poněkud liší od obvyklých introvertních Janotových projektů, ať už sólových či s minimálním hostopváním. Cituji se ze sleevnote Jana Štolby: „Muzika z Bunkru je na první pohled minimalistická, zdánlivě monotónní, přitom ale naléhavá a robustní. Magma se valí zvolna, ale zastavit nejde. Improvizované plochy jsou současně drsné i nedočkavé, dík Hlávkovým hypnotickým perkusím i Ferdově base se všechno hrne nesmlouvavě i dychtivě vpřed. Nikdo neví, co je za obzorem, ale jdeme tam. Je tady mystérium, přetlak i vakuum současně, živelnost i soustředění, nejistota a otevřenost jsou smísené s něčím definitivním, o čem se nepochybuje. Jeden ze smyslů repetitivnosti je v tom, že se neustále přesouvá akcent; co bylo před chvílí potlačeno, je vzápětí zdůrazněno. Nahrávka mi připomněla poutníky, obcházející ohnivou jámu; propuštění vysloužilci, posbíraní po všech koutech, zkoušejí nahlédnout za ohnivý okraj... Janotův zpěv je spíš recitace, texty jsou ostrovy uprostřed plynoucí hudby. Když po pětatřiceti letech nahrávku poslouchám, divím se a lituju – proč jsme v tom pár let nepokračovali? Ale tak to zkrátka je. V téhle sestavě jsme se už nesešli. Olda Janota zemřel v roce 2024 a s ním odešla celá neuvěřitelně křehká a pravdivá éra, ve které se pátralo po svobodě v nesvobodě, později zas po hranicích křehkosti uvnitř poněkud macešské svobody, která se tu uhnízdila. Co si z jedné noci vzít? Snad že takové noci, kdy se vše podivuhodně protne, opravdu existují, pominou, ale průsečík trvá dál, v proluce, do které je nám přístup zatím uzavřen.“ (květen 2026) Obsazení: Oldřich Janota - akustická kytara, zpěv; Jan Štolba - tenor saxofon; Martin Vik - elektrická kytara; Josef Ferda Matoušek – basová kytara; Antonín Hlávka – buben; mastering Moimir Papalescu, Analogue Voodoo studio.

1. Voda 11:42

2. Proluka 8:18

3. Instrumental 8:00

4. Když vítr u zdi končí 7:40

5. Nejsem už noc 7:17

Celkový čas 43:00