Bílo

Novinka akordeonistky, zpěvačky a autorky Beaty Bocek nese název Bílo. Nahrávka obsahuje jedenáct autorských písní o tichu, o návratu k sobě a o odvaze začít znovu. Přes deset let uběhlo od nahrání posledního alba Beaty Bocek O Tobje (2015). Deset let života plného cestování mezi Českým Těšínem a Stockholmem, prvních krůčků tří krásných ratolestí, a koncertování, jak to jen šlo, či spíše nešlo. A hlavně taky – deset let postupného zrání nových písniček.

Na nové album Bílo si tak vedle sebe sedly lásky, přání, stesky, slzy a úsměvy, nastřádané z nových životních výzev, nenaplněných očekávání a dosud nepoznaných zkušeností. Zralejší vidění sebe sama i okolního světa. Stále ale ta stejná inspirativní energie a elegance, rasance i něha, cit a laskavost. Polštinu opět střídá, někdy i prolíná, čeština. Jediná odbočka míří k angličtině. Párkrát probleskne lidový ohlas. 

Za hudebním doprovodem tentokrát nehledejme stabilního parťáka, natož celou kapelu! Za vším stojí jen ona sama. Se svou zkušeností introvertní písničkářky, týmové hráčky s kapelou i sekundanta erudovaného skladatele (máme na mysli ojedinělý projekt s Trevorem Colemanem z roku 2017). Zpívá, jak ji známe, i hraje na akordeon, kytaru a ukulele. Dle potřeby si sama též spoře vytloukává rytmy do všelijakých ozvučnic, které byly po ruce. Ve dvou písničkách doplnil doprovod svými houslemi kamarád Jan Běťák a pro jinou skladbu domluvil producent a zvukový mistr Broněk Šmid varhaníka Martina Jakubíčka. Varhanní party se nakonec pěkně prolnuly se zvukově příbuznými pasážemi akordeonovými. Slyšíme sóla i sbory, které jsou výsledkem hravé zaujatosti looperem. Jejich vrstvení někdy přechází až do polyfonií, přičemž se vrství nejen samy melodie, ale i jejich různé rytmy, takže výsledek nabývá svižnosti, někdy až taneční.  

Při poslechu si můžeme v bookletu prohlížet akvarely Petry Jirouškové. 

Je „Bílo“, sice trochu smutno, ale klidno a čisto.