Byť jsem se s hudbou západočeských 100°C v minulosti setkával jen okrajově, musím uznat, že na jejich pojetí nezávislého popu vždy bylo něco zajímavého. Letošní novinka "Brant Rock" je tedy jejich úplně prvním albem, které jsem měl možnost detailně prozkoumat. Přiznávám, že mne tohle album od prvního momentu chytlo. Je vidět, že v případě téhle party jde o soubor, který má zcela jasno v tom, co od své produkce chce a který někam míří. Ono to vlastně není vůbec snadné přejít od velké vydavatelské stáje k téměř nezávislému labelu, dotáhnout nové album do posledního puntíku a ještě jej dostatečně zpropagovat. To vše se letos 100°C podařilo.

Soudě podle několika písní, které znám z jejich minulých počinů, usuzuji, že rockové vyznění je této kapele čím dál tím bližší a to ani nemusí do svých řad angažovat větší počet zručných kytaristů. Vystačí si prostě s jednou. Víc v jejich hudbě není potřeba. Na nové desce tedy hrají jednoznačný prim syntezátory a umělé zvuky, naopak ubylo dechové sekce. Forma nových skladeb má charakter futuristických rockových hymen, navíc hodně osobitých a v tuzemsku poměrně vzácně slyšených. Jsou zde samozřejmě cítit určité vzory z historie ostrovní scény jako například dandyovsky rozjařený glam rock nebo nezávisle střižená popina, ale vše je předáno ve vlastním pojetí a hlavně velmi aktuálně. Ostatně, britskému nasměrování materiálu hodně napomáhá čistý projev jejich leadera, který působí jakoby vyrůstal v Bristolu. Z "Brant Rock" je dále patrné, že skupina 100°C vyznává moderní zvukové technologie, protože po této stránce je album opravdu vypiplané a odpovídá přímé současnosti - tím samozřejmě myslím současnost, která právě probíhá v zahraničí, nikoliv to, co se děje ve větší míře na českém rybníčku.

Co se týče nové image, ani zde nebylo nic ponecháno náhodě. Máme zde co do činění s romantickou proměnou všech členů 100°C v partičku zapovězených záhrobních výrostků a iracionálně uvažujících klaunů, kteří se po světě pohybují pouze v rámci vlastních pravidel. Určitě jde o zajímavé nastylizování, i když si myslím, že by toto album obstálo i bez zásadnějších vizuálních úprav. Nicméně staly se a celku prospívají.

K hudbě samotné. Kapele se především podařilo vytvořit album, které má vlastní výraz a dýchá osobitostí. Navíc je přeplněné silnými písněmi, které jsou výrazově semknuté, ale zároveň oplývají osobitými nápady. Za ústřední body nahrávky považuji jak komaticky strnulou "Party Is Over", tak několik svižnějších věcí nutících vaše končetiny k tanečním pohybům. Mám na mysli hlavně písně jako "Who I Am" a "One Time", které stojí někde na pomezí stylu, se kterým vešel na albu "Mechanical Animals" ve známost Marilyn Manson, zde ovšem díky Johánkovu hlasu silně tíhnoucí k zmiňovaným anglickým břehům. První song upoutá frontmanovým naléhavým projevem, druhý pak výtečným refrénem, který se nese nad mnohavrstvými hradbami synťáků. Prověřený singl "Cream" je dost výrazná píseň na to, aby zaujala každého správného sběratele moderně stylizované rockové hudby, přesto za úvodním tandemem trochu zaostává. Optimistická "TV" je výtečný funky kousek, obohacený dechovou sekcí, který vyloženě zve na adrenalinovou taneční párty. Takto by se dalo pokračovat skladbu po skladbě, ale to ostatně není smyslem této recenze. Důležité je, že se 100°C podařilo nahrát velmi kompaktní, zvukově aktuální a zároveň osobitou rockovou desku bez hluchých míst. A to se v Čechách nepodaří každý rok.

 Jan Píbal

6/7

http://www.musiczone.cz/recenze-1968/100-c-brant-rock